Protože se nám při minulém pobytu v červnu nepodařilo projít některé trasy pro velké množství sněhu, tak jsme se rozhodli provést ještě jednu cestu. Jeden z možných termínů na konci září byl ale náš oblíbený penzion obsazený, a tak vyšel až další termín od 3. do 9. října.
Předpověď počasí byla sice hodně špatná, ale že to může být až tak, tomu bychom bývali určitě nevěřili. Nakonec jsme opět některé trasy nemohli projít, ale ne z důvodu, že byl ještě sníh, ale že už zase byl sníh. A hodně.
1. Den
Mělo celý den pršet, přesto nám to nedalo a vybrali jsme zdánlivě nenáročnou trasu k Batizovskému plesu. Začátek trasy jsme zvolili ze stanice Vyšné Hágy, odkud jsme vyrazili po žluté značce. Pořád sice drobně pršelo, kopce byly samozřejmě v mracích, ale jinak se šlo celkem dobře. Až, když jsme se začali přibližovat k plesu, začal poletovat sníh a fučet vítr.
Protože nechodíme rádi zpět stejnou cestou, pokračovali jsme dál po červené k Popradskému plesu. Samozřejmě jsme si mysleli, že už budeme stále postupně klesat, trasu jsme nijak podrobně nestudovali, a tak nevěděli, že budeme muset nejdříve ještě tak 200 m nastoupat, a bude problém. Dostali jsme se již do mraku a sněžení, a vítr pěkně zesílil. Sněhu stále přibývalo, cesta se začínala úplně ztrácet a bylo to dost nepříjemné. Vrátit se už nebylo možné, a tak jsme pokračovali až do sedla nad Popradským plesem, kde foukal vítr, že byl problém udržet se na nohou a v momentě na nás všechno zmrzlo. Když se po chvilce udělala mezera v mracích, uvidět dole pleso byl hodně příjemný pocit. Pak ještě hodně krutý sestup po serpentinách dolů k plesu a pak již jen po cestě ke stanici Popradské pleso.
Délka trasy cca 18 km, a přiznám se, že mě ještě nikdy taková zima nebyla.
2. Den
Celou noc i ráno hustě sněžilo, zkoušet nějakou trasu nemělo význam. Rozhodli jsme, zajet se dopoledne zatím podívat do Popradu, a potom se uvidí co dál. V Popradu bylo docela hezky a svítilo i sluníčko.Když jsme kolem poledne vyjeli na Štrbské Pleso, tak stále sněžilo.
Při zpáteční cestě jsme vystoupili ve Starém Smokovci, vyšli na Hrebienok, kde jsme si dali dobrý oběd. Opět abychom se nevraceli stejnou cestou, prošli jsme okruh k vodopádu Studeného potoka a potom podle potoka po žluté do Tatranské Lesné na vlak.
Délka trasy jen okolo 8 km, pohoda.
3. Den
Trasy, které jsme nemohli projít v červnu bylo jasné, že nyní také projít nepůjdou. Vybrali jsme tedy trasu na Popradské Pleso a tam se rozhodneme, jestli bude prošlapaná nějaká trasa dál.
Když jsme vystoupili ve stanici Popradské Pleso, sněhu bylo požehnaně, dobrých 20 – 30 cm. Cesta k plesu, asfaltová silnička byla samozřejmě upravená. Na rozcestí u plesa bylo podle stop vidět, že dva lidi šli dál, a tak jsme po modré směrem na Rysy a Koprovský štít vyrazili také. Sněhu stále přibývalo, a tak cesta byla hodně zajímavá. Počasí již bylo docela dobré, nesněžilo ale vrcholy byly stále v mracích. U Žabích ples jsme se rozhodli pro návrat, viditelnost začínala být minimální, a u chaty a na Rysech jsme byli v červnu.Návrat se neobešel bez pádů, vše ale v pohodě, jako do peřiny. Od Popradského plesa jsme potom sešli po červené na Štrbské pleso na vlak.
Délka trasy cca 18 km, hodně zajímavá.
4. Den
Ráno bylo krásně sluníčko, modrá obloha. Po zkušenosti z předešlého dne jsme se rozhodli vyzkoušet trasu na Východnou Vysokou. Začátek i konec trasy jsme zvolili ze stanice Tatranská Polianka.
Nejprve jsme šli po zelené značce, ale později jsme přešli na asfaltovou cestu, kde se nechalo jít mnohem rychleji a neztratit čas. Čím víc jsme stoupali, tak se počasí začalo zhoršovat. Nejdříve se zahalovaly vrcholky do mraků, a když jsme došli k hotelu Sliezský Dom byla už viditelnost hodně špatná. Trasa podle Velického plesa byla prošlapaná, chvilkami prosvitla i modrá obloha a tak jsme věřili, že by se to ještě mohlo vybrat. Prošli jsme dost nebezpečný úsek, kde visely z převisu obrovské rampouchy a jak na ně ještě dopoledne svítilo sluníčko tak se každou chvilku nějaký odlomil. Dál již podle stop bylo vidět, že šel jen jeden člověk. Přesto jeme ještě pokračovali dál s nadějí dostat se nad mraky. Viditelnost byla pořád špatná, tak nějakých 30 – 40 metrů. Najednou jsem si všimnul, že se Tomáš zastavil a soustředěně něco sleduje. Když jsem se zadíval taky, viděl jsem matně jako velký balvan, ale tvar byl hodně nezvyklý. Když jsme se po chviličce oba současně shodli, že se to začalo hýbat, rozhodnutí k ukončení trasy a návratu padlo okamžitě. Cestou nahoru jsme sice viděli několik velkých kamzíků, podle tvaru hlavy to ale na kamzíka nevypadalo. Co to ale bylo doopravdy už se nikdy nedozvíme.
Je pravda, že takhle brzy dole jsme ještě nikdy nebyli. Délka trasy cca 19 km.
5. Den
Ráno počasí vypadalo opět moc dobře, a tak jsme vybrali trasu kolem Malé a Velké Svišťovky k Zelenému plesu, a tam podle podmínek rozhodneme co dál.
Po zelené trase jsme vyšli na Štart a odtud po modré trase na rozcestí Folvarská poľana. Odtud dál po zelené na rozcestí Kovalčíkova poľana a dál již po žluté, uváděné i jako cyklotrasa. Cyklisty si ale nedovedu moc představit, cesta hodně kamenitá, místy hodně velké balvany. Když jsme se přibližovali k Zelenému plesu, bylo vidět, že několik postav vystupuje po serpentinách trasou na Velkou Svišťovku, kterou jsme již šli minulý rok ale bez sněhu. Bylo vidět, že několik lidí vystupuje i na Jahňací štít, kde jsme také ještě nebyli. Tento výstup a pak ještě návrat až do Lomnice by jsme časově nestihli.
Vyrazili jsme tedy po červené trase vyšlapané v hlubokém sněhu serpentinami do sedla, a pak až na Velkou Svišťovku. Počasí nám pořád přálo, a bylo nádherně. Z vrcholu byl krásný výhled a současně probíhal zajímavý přírodní úkaz. Od jižní strany se občas přivalil mrak a o hřeben nad sedlem se úplně zastavil a nebo i otočil zpět.
Po červené jsme pokračovali dál dolů ke Skalnatému plesu. Trasa vede po jižním svahu, a tak na nás celý sestup svítilo sluníčko a bylo nádherně. U plesa, protože tam jezdí lanovka bylo samozřejmě moc lidí a dost jich šlo zpět i pěšky. Trasa byla tedy hodně ušlapaná a zledovatělá, a když jsme viděli, jak se lidé cestou potácí a padají, tak jsme to ještě protáhli po červené až na Hrebienok a dolů po zelené na nádraží do Smokovce. Trasa byla sice delší cca 26 km, ale díky počasí nádherná.
Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme pobyt po špatném počasí prvních dvou dnů nezkrátily. Večer, když jsme se dívali v televizi na zprávy, tak o tom mluvili, že takovéto podmínky v tomto období byly naposled v roce 1952.
