Po mnoha cestách, které jsme s kamarádem již uskutečnili bylo mým přáním, projet ještě někdy, v cestopisech hodně zmiňovanou horskou silničku a pokusit se vystoupit na horu Mangart na hranici Slovinska a Itálie.
I když jsme již v červnu absolvovali krásnou cestu s pobytem v Italském Livignu, tak Tomáš naplánoval ještě jednu cestu na září. Nejdříve tři noci v Rakousku s opakovaným pokusem o výstup na Ankogel a tři noci ve Slovinsku s výstupem na Mangart. Samozřejmě jsem byl moc rád a hned souhlasil. Další příjemné překvapení byl návrh, cestu ještě o tři noci prodloužit v Chorvatsku u moře.
1. Den
První den byla tedy cesta do Rakouska, kde jsme měli ve vesničce Außerfragant na tři noci ubytování. Kde je to možné, tak se snažíme jet mimo dálnici, z té cesty je potom úplně jiný zážitek. Díky tomu jsme také ještě měli možnost navštívit moc pěkný vodopád.
2. Den
V plánu byl další pokus o výstup na Ankogel. Výstup bez použití lanovky jsme po zkušenostech z prvního pokusu vzdali, na otočku bez předchozího vyspání a trasy jen tam skoro 600km se to opravdu nedá.
Počasí bylo nádherné, takže jsme hned první jízdou lanovky vyjeli nahoru. Začátek trasy od lanovky je pohodový, teprve až asi po kilometru začíná stoupání. Já jsem šel jen na Malý Ankogel 3096 m, i tak jsem za to rád, je to nejvýš co jsem kdy na horách byl. Nahoru by to ještě šlo, ale při sestupu ztrácím cit v kolenou a jenom upadnout v tomto terénu by bylo dost krutý. Těch 73 let je už dost znát.
Pokračování na Velký Ankogel vypadalo náročné, ale podle Tomáše, který šel až nahoru to náročnější než na malý nebylo, jen ještě vystoupat těch cca 150 m.
Nejhorší pro mne ale byla cesta zpět bez lanovky. Rozhodli jsme se jít okruhem, který je delší, ale mělo by být pozvolnější klesání než trasa pod lanovkou. Ze začátku to tak sice bylo, ale posledních několik stovek metrů jedna serpentina za druhou a hodně velký krpál. Tam jak se jde neustále v pokleku, tak mě kolena úplně vypověděly službu a posledních několik desítek metrů to bylo dost utrpení. Pak ještě několik kilometrů k autu, to už ale bylo po rovině, takže dobrý.
3. Den
Počasí bylo opět nádherné, takže jsme jeli do vesničky Malta a odtud pokračovali dál k největší přehradě v Rakousku Haupspeicher Kolnbrein. Byla naplánovaná trasa kolem horského masivu s nejvyšší horou Mittleres Schwarshorn 2932 m. Trasa byla podle popisu dost náročná, takže po problémovém sestupu z minulého dne jsem ji vzdal. Šel jsem jen pohodovou trasu podél přehrady kolem 14 km a pak počkal na Tomáše, který trasu prošel.
4 . Den
Když pro to bude dobré počasí, tak byla volba projet Národní park Hohe Tauren po vysokohorské silnici Grossglockner Hochalpenstrase, s odbočkou k vyhlídce Kaiser Franz Josefs Hohe ve výšce 2369 m a vyhlídku Edelweissspitze. Počasí se povedlo a trasa a výhledy nádhera, žádná fotka, video nebo cokoliv jiného tento skutečný pohled nenahradí. Cestou zpět jsme využili již vyzkoušenou trasu autovlakem z Bockteinu tunelem do Mallnitz.
Potom již odpoledne následoval přejezd do Slovinského městečka Bovec, kde jme měli ubytování na další tři noci. Cestou jsme si ještě udělali malou odbočku k prameni řeky Soči.
5. Den
Po přečtení mnoha cestopisů a popisovaných problémech s omezeným parkováním pod Mangartem, jsme tedy brzy ráno vyrazili pro mne nejhlavnější trasu na Mangart. Bylo to v úterý a mimo hlavní sezonu, a tak i když bylo opět nádherné počasí, tak jsme byli třetí na parkovišti. Nevím od kolika hodin je vjezd zpoplatněný, ale my jsme měli vjezd ještě zdarma. Během dalších asi tří hodin bylo parkoviště plné. Cesta úzkou silničkou a serpentinami je opravdu zážitek, ještě když se cestou zpět potká nějaký opozdilec. Takže nejlépe, dopoledne všichni nahoru a odpoledne dolu.
Cesta na vrchol je taky hodně zajímavá, snažil jsem se samozřejmě dojít co nejdál, ale na rozcestí italské cesty a feraty jsem to musel opět vzdát. Pomalu jsem se vrátil, prošel ještě několik vyhlídkových míst a na parkovišti počkal na Tomáše, ten šel italskou cestou na vrchol. Trasa, výhledy nádhera.
6. Den
Pěšky jsme si netroufli a využili lanovku, i ta má tři úseky a jede 35 minut do lyžařského resortu Kanin 2260 m. Odtud moc tras nevede, ale jedna je hodně zajímavá, vede k přírodně vytvořenému oknu ve skalním masivu. Je náročnější, ale není dlouhá, takže jsem ji zvládnul, ke konci jsou lana což při sestupu je pro mne výhoda. Při sestupu byla možnost, projít ještě pěkný okruh, ten už prošel Tomáš sám. Potom jsme ještě prošli trasu na vrchol malého sedla odkud je vstup na trasu k oknu, kdo chce jít feratou.
Dolů jsme sjeli opět lanovkou, zastavili na malý nákup a pak už jen zabalit aby bylo možné brzy ráno vyrazit na dost dlouhou cestu do Chorvatska, kde jsme měli ubytování na poslední tři noci.
7. Den
Pobyt jsme měli až na konci poloostrova Pag, nejeli jsme trajektem, takže se cesta dost protáhne. Trasa podle pobřeží je ale krásná, provoz byl minimální, plácků pro zastavení hodně, takže i tak pohoda. Ubytování bylo pár desítek metrů od moře, takže jsme se stihli k večeru ještě vykoupat.
8-9. Den
K tomu není moc co dodávat, kde šlo jít podle pobřeží tak jsme prošli, samozřejmě též až na samý konec poloostrova. Je to nádherné místo, žádné hotely, kavárny a podobné, jen klid a pohoda. Ubytování jsme měli taky nádherné, s velkou terasou a výhledem na moře. A když vyjde i počasí, tak co chtít víc.
10. Den
Cestu domů jsme si chtěli zkrátit, takže jsme vyjeli brzy ráno, abychom stihli první jízdu trajektu a nemuseli znovu objíždět celý poloostrov.
