Náhodou jsem objevil zajímavý popis cesty na nejvyšší horu Slovinska, Triglav. Když jsem si pak vyhledal trochu víc podrobností, a zjistil, že vzdálenost do těchto končin je přibližně stejná jako do Tater, hodně mě to nalákalo. Kamaráda to také docela zaujalo, takže podle možností jeho dovolené vybral termín, objednal pobyt, a bylo rozhodnuto.
Pobyt se nám podařilo sehnat v malé vesničce Mojstrana, ze které již vede 11 km dlouhá štěrková cesta ne parkoviště k chatě Alžajev dom, odkud vede nejkratší trasa na Triglav.
Byli jsme ubytovaní v zajímavě řešeném, nově upraveném hostelu Lukna. V hostelu jsou dvou až třílůžkové pokoje, některé se společným sociálním zařízením, některé s vlastním. Jen nahoře v podkroví je společný pokoj pro 6 osob. V přízemí společenská místnost s kompletním vybavením pro vaření atd.
Na cestu jsme vyrazili v pondělí ráno kolem páté, a cesta až na místo byla úplně v pohodě. Na místě jsme byli již kolem půl čtvrté, a tak jsme po vybalení ještě stihli projet a obhlédnout cestu k chatě, odkud jsme měli trasu na Triglav naplánovanou. Plán byl takový, že když bude dobrá předpověď počasí, tak vyrazíme hned první den.
Předpověď vypadala docela dobře, a tak hned ráno po páté hodině jsme vyjeli k chatě. Na parkovišti jsme zjistili, že sezona začíná až 15.6. takže zatím bez poplatku za parkování. Cestu nahoru jsme měli naplánovanou Tominškovou cestou, a zpět cestou pře Prag.
Hned kousek za chatou Alžajev dom po přechodu suchého koryta říčky, která se o kousek výš ztrácí v zemi a objevuje se opět mnohem níž začíná dost prudké stoupání. Bylo vidět, že nahoře je na některých místech ještě dost sněhu, ale přesto cesta i po přechodu několika sněhových splazů docela šla. Když skončila veškerá vegetace cesta byla stále náročnější, začala lana a i jen skoby a lano. Konec ale nastal když jsme došli k asi 10 metrů širokému splazu a dalšímu pokračování přes několik metrů vysokou úplně kolmou stěnou. Jištění bylo samozřejmě někde hluboko pod sněhem. Ani Tomáš se dlouho nerozmýšlel, a souhlasil s tím, že se to nedá. Sice ještě zkusil, jestli by se to nedalo horem obejít, ale po vystoupání několika desítek metrů zjistil, že to ani tak není možné. Podle mapy a GPS jsme zjistili, že jsme byli tak 400 – 500 výškových metrů od nejvýše položené chaty Kredarica.
Po návratu dolů se Tomáš rozhodl, že zkusí vystoupat kousek ještě druhou cestou a zjistit jak to vypadá, za chvíli se ale vrátil ještě s párem mladých lidí, kteří se také vraceli, s tím, že se přechází široké sněhové pole, a že je to nebezpečné.
Nakonec, když se potom odpoledne někdy po čtvrté hodině přihnala dost velká bouřka a déšť, tak jsme si říkali, že je možná lepší, že to dopadlo takto. V tuto dobu bychom zpět určitě nebyli, a za takových podmínek bude cesta dolů opravdu krutá.
- Den
2. Den
3. Den
Měli jsme v plánu, že po výstupu minulý den zajedeme nejkratší cestou dolů k moři, dát se trochu zpět dohromady. Předpověď počasí byla ale špatná, celý den přeháňky, chladno, a u moře nejvíc. Proto jsme změnili plán a jeli se podívat k jezerům Bled a Bohinjsko. Okolo jezera Bled je moc hezká relaxační procházka s pohledem na kostelík na ostrůvku uprostřed. Je zde také olympijské veslařské centrum.
Bohinjské jezero je mnohem větší a v okolí je též mnoho turistických tras. Provedli jsme jen menší výstup trasou k Černému jezeru a pak ještě kousek po schodech k hezkému vodopádu.
4. Den
Počasí vypadalo dobře, a tak jsme se vypravili nejbližší cestou k moři, tedy poblíž Terstu do Itálie. Měli jsme ještě v plánu výstup na čtvrtou nejvyšší horu Slovinska, Mangart 2679 m. Mělo by se tam nechat vyjet s autem hodně zajímavou cestou až do výšky 2055 m. Podle navigace byla ale cesta stále uzavřená, a proto jsme se rozhodli, jet trasou, kde cesta odbočuje a zjistit, jestli na místě budou nějaké bližší informace. Když jsme přijeli k odbočce, všude byl zátaras a plno různých aut a vypadalo to, že tam něco natáčí, a bližší informace žádné. Večer při hledání na internetu jsme zjistili, že se cesta otevírá až okolo 20.6. podle podmínek. Skutečně tak bylo, když jsme se 16.6. vrátili, tak Tomáš pak podle navigace zjistil, že ji 19.6. otevřeli.
Po vykoupání a odpočinku v nádherně teplé vodě jsme ještě projeli celý Terst, kde v tuto dobu byla všude pohoda, žádné zácpy aut na křižovatkách ani nic podobného a po hodně zajímavé cestě přes sedlo Vršič se 49 zatáčkami vrátili zpět.
5. Den
Na tento den byla opět pěkná předpověď počasí, a tak jsme jako náhradu vybrali výstup na horu Prisank 2547 m. Začátek trasy byl ze sedla Vršič. Zpočátku trasa vypadala docela rozumně, vybrali jsme sice tu méně obtížnou trasu, ale i tak začalo brzy dost strmé stoupání, místy s pomocí lan. Když jsme vystoupali před poslední dva vrcholy do výšky cca 2100 m, tak jsem se rozhodl, že skončím a počkám na Tomáše, až výstup dokončí. Nahoru by to pomalu ještě šlo, ale když jsem si představil tu cestu zpět, která mi dělá o dost větší problém, bylo vše jasné. Při delším takovémto sestupu mě přestávají poslouchat kolena a cesta je pak hodně náročná, a tím i nebezpečná.
Dal jsem si pivo první pomoci, oplatku a pak pomalu sestup dolů, kde mě potom Tomáš dohonil.
Počasí snad lepší být nemohlo, takže nádherný výstup.
6. Den
Na cestu domů jsme vyrazili ráno kolem sedmé hodiny. Původně jsme měli v plánu, zastavit ještě v Rakouských Alpách a provést ještě tam nějaký menší výstup. Po vydařené túře minulý den jsme to ale změnili a zajeli se podívat k jezeru Traunsee, kde jsme prošli jen takový malý okruh nad jezerem. Domů jsme přijeli večer kolem sedmé hodiny.
Díky nádhernému počasí se cesta vydařila, ale pro podobné túry bude jistější termín nejdříve koncem června, nebo začátek září než napadne nový sníh.
