Protože při minulé cestě se nám v Tatrách moc líbilo a stihli jsme projít jen malou část z možných tras, tak jsme se rozhodli provést ještě jednu cestu. Kamarádovi vyšlo ještě několik dní dovolené, a tak jsme poslední týden v srpnu vyrazili. Ubytování se podařilo zajistit za rozumnou cenu ve stejném apartmánu ve Staré Lesné, za což jme byli rádi.
1. Den
Předpověď počasí nebyla nic moc, hodně oblačno a nějaké přeháňky. Po chvilce rozhodování jsme zvolili pro tuto situaci trasu na Královu holi, nevyšší horu východní části Nízkých Tater. Že je trasa zajímavá jsem se dočetl ale hodně důležité také bylo, že bych se tam rád setkal s kamarádem se kterým jsem byl na vojně. V té době bydlel ve vesnici Šumiac a před vojnou sloužil na televizním vysilači, který je na vrcholu. Je to sice víc než 40 let, ale přesto jsem doufal, že by se to mohlo povést.
Bohužel nepovedlo, když jsme vystoupali na vrchol, tak jsme zjistili, že vysilač je již neobsluhovaný a ani po dotazech několika lidí, i pamětníků v obcích pod vrcholem jsem se o něm nic nedozvěděl.
Aby jme nemuseli jít stejnou cestou zpět, tak jsme auto zaparkovali v obci Telgárt. Vlakem se zajímavým mostem a tunelem jsme dojeli do zastávky Šumiac a odtud vyrazili po modré značce k vrcholu. Cesta až na dost stoupání náročná není,vrchol je 1946m. Počasí vydrželo bez srážek, ale na vrcholu to strašně fičelo, převalovaly se mraky a viditelnost byla špatná. Dolů jsme sestupovali po zelené. Trasa i přes problémy s počasím moc hezká, délka cca 17km.
Při zpáteční cestě s autem jsme ještě udělali malou odbočku a navštívili Dobšinskou ledovou jeskyni.
2. Den
Na druhý den jsme zvolili jednosměrnou trasu ze Ždiaru do Tatranské Lomnice. Ráno, když jsme vstali, tak venku nebylo skoro nic vidět. Při pohledu na webové kamery jsme zjistili, že mimo vrcholku Lomnického štítu je vše v mracích. Přesto jsme to riskli, a po zaparkování auta na bezplatném centrálním parkovišti šli na autobus. Počasí se během cesty postupně lepšilo, a když jsme vystoupili na Strednici, což je poslední zastávka ve Ždiaru, tak bylo nádherně. Modrá obloha a sluníčko. To nás provázelo celou cestu až do večera, protože se mraky i na druhé straně Tater postupně rozpustily.
Nejprve jsme šli po zelené značce až k rozcestí, kde jsme odbočili na červenou a šli stále po ní Monkovou dolinou. Stoupání pozvolna narůstá až do Širokého sedla. Z Širokého sedla se otevře nádherný výhled na štíty. Chvílemi se vynořil z mraků i Lomničák. Dál jsme pokračovali stále po červené, kolem Velkého Bílého plesa k chatě u Zeleného plesa. Tam jsme si udělali malou přestávku a pokračovali stále po červené hodně prudkým stoupáním, kousek i s pomocí řetězů přes Velkou Svišťovku na Skalnaté pleso. Pod plesem jsme si dali pivo ve Skalnaté chatě u známého tatranského horského nosiče Laco Kulangy, a po kruté kamenité zelené trase po sjezdovce došli až na parkoviště.
Délka trasy cca 27km a vzhledem k dvojímu stoupání a klesání dost náročná.
3. Den
Přemýšleli jsme, kterou trasu vybrat aby byla méně náročná, a po minulém dni jsme si trochu odpočinuli. Zvolili jsme okruh po žluté značce okolo Štrbského Soliska. Auto jsme opět zaparkovali v Tatranské Lomnici a vláčkem dojeli na Štrbské Pleso. Odtud jsme šli podél sportovního areálu po již zmíněné žluté trase a začínali pomalu stoupat. Moc hezké místo je vodopád Skok, nad kterým je dost nebezpečně vypadající přechod přes skalní plošinu pomocí řetězu. Dále trasa pokračuje mezi štíty, okolo několika ples a následuje ještě několik úseků s řetězy. Na rozcestí Pod Furkotskou dolinou jsme odbočili na červenou značku a pozvolným klesáním došli zpět na Štrbské pleso. Trasa nebyla dlouhá cca17km, ale vzhledem k velkému převýšení okolo 2300m určitě nebyla méně náročná než minulá. Velkou výhodou, bylo stále krásné počasí.
4. Den
Opět jsme si přáli lehčí trasu, abychom si odpočinuli na poslední den, kdy jsme chtěli udělat výstup na některý z dostupných štítů. Předem již bylo jasné, že trasa lehká nebude, ale jaká bude ve skutečnosti bych nikdy nečekal.
S autem jsme zaparkovali za 5,60EUR. ve Starém Smokovci a po zelené trase podle lanovky vyrazili na Hrebienok. Dál jsme pokračovali stále po zelené podél Dlouhého vodopádu a vodopádu Studeného potoka. Následuje Rainerova chata a Obrovský vodopád. Dále až k Zámkovského chatě je cesta docela pohodová, ale od chaty již začíná pozvolna stoupat. Stále se zvětšujícím stoupáním jsme po zelené Malou Studenou dolinou došli k Teryho chatě. U chaty jsme si trochu odpočinuli a pokračovali dál podél několika ples po žluté trase, která se připojila k zelené. Na rozcestí Pod Sedélkem jsme odbočili na žlutou, po které jsme chtěli pokračovat dál. Na výhled, který se nám otevřel nikdy nezapomenu. Příšerné stoupání a posledních asi 100m před vrcholem hřebenu, kde se nechal v malém sedle přejít tak řetězy. Řetězy nebyly ale jen jako případná pojistka, nebo pro toho kdo se hodně bojí. Pro normálního člověka nebyl výstup bez řetězů vůbec možný a některý úsek se muselo vyloženě ručkovat a nohama se jen lehce opírat o svislou stěnu hodně vyleštěnou od bot předchozích. Přiznám se, že když bych měl trasu absolvovat ještě jednou, dost bych se rozmýšlel… Výstupy po žebřících ve Slovenském Ráji, třeba i v Sokolí dolině proti tomu nejsou nic. Po přechodu hřebene trasa již skoro stále klesala. Jde se opět kolem několika krásných ples, kde jsme si udělali delší přestávku s osvěžením. Po žluté jsme došli k Zbojnické chatě a po malé přestávce pokračovali po modré trase Velkou Studenou dolinou k rozcestí nad Rainerovou chatou, kde jsme odbočili na vycházkovou červenou trasu směrem Hrebienok. Z Hrebienku již opět po zelené podle lanovky dolů do Smokovce.
Pokud, někdo tuto trasu projde, budu rád když se zde v komentáři podělí o své dojmy.
Trasa je i přes velkou náročnost nádherná, délka cca 27km.
5. Den
Protože mě ke konci předchozí trasy nějak přestalo poslouchat koleno, tak jsem se rozhodl, výstup na Slavkovský štít, pro který jsme se rozhodli vynechat, a podívat se do Popradu. Tam jsem byl před 45 léty šest měsíců z mé dvouleté vojny. Kasárna jsou hezky opravená a slouží již úplně jiným účelům.
Na Slavkovský štít šel tady kamarád. Nevýhoda je, že je jen jedna trasa a tou se musí i zpět. Je ale pravda, že se při zpáteční cestě vidí úplně něco jiného.
Večer jsme si dali v malém šikovném bufetu, který jsme objevili ve Staré Lesné dobrou večeři a točený Staropramen a druhý den ráno vyrazili k domovu.
